Vánoční poselství F. P. Churche

Čechy, Němce a Francouze čeká každoroční nadílka shodně na Štědrý večer; příslušnými nadpřirozenými dárci jsou v těchto zemích Ježíšek, der Weihnachtsmann a Petit Papa Noel. 

Štědrý den Angličanů a Američanů se spíše podobá našemu Silvestru. Dárky se dávají až 25. prosince ráno. V anglosaském prostředí je pro nadílení příslušná mikulášská inkarnace, Santa Claus. Všechny tyto – ale i další – štědře nadělující nadpřirozené bytosti už odedávna zaměstnávají fantazii dětí. Aspoň do té doby, než odhalí šedou životní realitu, že naděluje tatínek. Je tomu bezmála sto deset let, co jedna americká holčička chtěla mermomocí vánočnímu tajemství přijít na kloub, a to s pomocí redakce novin.

Jmenovala se Virginie O’Hanlonová a žila s rodiči v New Yorku. Jednoho dne roku 1897 napsala deníku Sun čtenářský dopis: „Je mi osm let. Někteří z mých přátel říkají, že žádný Santa Claus neexistuje. Táta tvrdí, že Sun vždycky píše pravdu. Řekněte mi tedy, prosím: Chodí Santa Claus?“

V oddělení dopisů si s tímto dotazem nevěděli rady. A v celé redakci zavládly rozpaky. Nakonec dopis přistál na stole zkušeného novináře Francise P. Churche, syna baptistického kazatele, jenž za války Severu proti Jihu pracoval jako frontový dopisovatel deníku New York Times. Bylo o něm známo, že ho máloco dokáže vyvést z míry. Věděl si tedy rady i nyní s dotazem na existenci Santa Clause. Především si uvědomil, že nesmí zklamat dívčinu důvěru v informovanost a pravdomluvnost printmédií.

A tak jí v obvyklé časové tísni redakčního provozu za pár minut napsal osobní odpověď. Text vyšel příštího dne v Sunu.

„Milá Virginie, Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému, nebo dítěti. Ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu.“

A pokračoval: „Ano, Virginie, Santa Claus existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být krásný a plný jasu. Jak ponurý by byl svět bez Santa Clause! To bychom neměli ani Virginii, ani víru, ani poezii – nic z toho, co činí život snesitelným. Zůstal by jen třepotavý zbytek viditelné krásy. Avšak světlo dětství, které prozařuje svět, by muselo uhasnout. Santa Claus existuje, protože jinak bys nemohla věřit ani svým pohádkám. Jistě, mohla bys požádat tatínka, aby na Štědrý den vyslal lidi, aby Santa Clause chytili. Ale žádný z nich by ho nespatřil. Co by to dokázalo? Žádný člověk ho nemůže uvidět jen tak. To ale vůbec nic nedokazuje. Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům. Například víly, které tančí v měsíčním svitu na paloučku. A přesto existují. Cokoliv vidíš, nikdy nespatříš celé. Můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary. Najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Proč? Protože skutečný svět je zahalen závojem, který nedokáže protrhnout žádné násilí. Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska. Pak najednou spatříme všechnu krásu a nádheru za ním.

Asi se zeptáš, jestli je to pravda. Ano, Virginie, je, a nic na tomto světě není pravdivější a trvalejší. Santa Claus žije a bude žít věčně. Ještě tu bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti, jako jsi Ty, a naplnil radostí každé otevřené srdce. Veselé Vánoce, Virginie, Ti přeje Tvůj Francis Church.“ Výměna dopisů mezi osmiletou Virginií a redaktorem Churchem se odehrála v prosinci 1897 – před 111 lety. Sklidila nesmírný úspěch, redakce byla zasypána tisíci souhlasných čtenářských dopisů. Newyorský deník Sun ji od té doby uveřejňoval vždy znovu v předvánočním týdnu, ještě mnoho desetiletí po roce 1906, kdy Francis P. Church vydechl naposledy. Dopis se stal nedílnou součástí tradice listu až do roku 1950, kdy deník zanikl.

Tehdy ale převzaly štafetu četné angloamerické i mnohé jiné noviny a časopisy po celém světě, v Evropě také německý týdeník Welt am Sonntag. Oba dopisy – dávná dětská otázka a nadčasově moudrá, úsměvná odpověď novinářova – tak nezanikly ani roku 1971 smrtí Virginie O’Hanlonové, ředitelky školy ve výslužbě; ozývají se v různých koutech světa podnes. V roce 1999 převzaly tuto štafetu poprvé i naše LN. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Přejme si, aby tichá štafeta naděje a dobra obstála v konfrontaci se silami temnot, zla, vražedné nenávisti. Přejme tomuto poselství lásky slovy dávno zesnulého amerického novináře Francise P. Churche, aby nikdy nezaniklo a zaznívalo na světě lidí ještě za desetkrát deset tisíc let.

Přidejte komentář